
Někdo do telefonu řekne „temná komora“, jiný „smyslová deprivace“ a občas se ozve někdo, kdo zní, jako by se hlásil na vědecký pokus: „Chtěl bych si u vás vyzkoušet senzorickou deprivaci.“ V tu chvíli se ráda zeptám, co si pod tím představuje. Odpovědi bývají podobné. Úplné nic. Žádné světlo, žádný zvuk, žádný dotek, jen on a prázdno. A pak mu musím trochu zkazit radost, protože tohle u nás nezažije.
Pobyty ve tmě dělám s Tomášem od roku 2013. Do tmy jsme od té doby vyprovodili přes tři tisíce lidí. Mimo chatky se zabývám psychologií a provázím lidi v seberozvoji. Na slově deprivace mě proto nezajímá ani tak technika, jako spíš to, co od něj lidé čekají. A co pak ve tmě opravdu najdou.
Co lidé myslí senzorickou deprivací
To slovo zní chladně a trochu laboratorně. Lidé si pod ním obvykle vybaví jednu ze dvou věcí. Buď místnost z filmu, kde někdo leží v černé krabici a čeká, co se s ním stane. Nebo vypínač na celý svět: cvak, a už nic. Ta první představa lidi děsí, ta druhá je láká. Obě jsou ale trochu vedle.
Přesto je v obou kus pravdy o tom, po čem lidé touží. Chtějí, aby to přestalo. Hluk, zprávy, cizí hlasy v hlavě, věčné „ještě tohle“. Jen to „přestalo“ ve tmě nevypadá jako prázdno. Spíš jako když v plné hospodě někdo ztlumí rádio a ty najednou slyšíš, o čem se baví lidé u vedlejšího stolu.
Proč pobyt ve tmě není úplná smyslová deprivace
Protože ti vezme jen jeden smysl, a to zrak. Je to sice ten, který nás přes den vodí nejvíc, ale ostatní zůstávají a žádný z nich jsme v chatce nevypínali. Projdu je s tebou jeden po druhém:
- Sluch. Chatka má tlusté izolace, ale není to zvukotěsné studio. S vypnutým větráním tam naměříš zhruba 24 dB v noci, přes den asi o čtyři víc. Větrání šumí, občas zaštěká pes, zakokrhá kohout a od Čáslavi přeletí stíhačka. Kdo chce ticho hlubší, tomu na požádání zapůjčíme špunty. Ticho tu máš skutečné, jen ne absolutní, a uši tak mají pořád co dělat.
- Hmat. Smrková podlaha pod bosýma nohama, peřina, hrnek, teplá voda ve sprše. Ruce se ve tmě stanou tvýma očima a začnou si všímat věcí, které jindy jen tak bereš do ruky.
- Čich. Dřevo, čaj, jídlo v předsíni, tvoje vlastní kůže. Proto tě prosíme, abys nevozil voňavky a chemickou kosmetiku. V malém tmavém prostoru by přehlušily všechno ostatní a ty by ses jich nemohl zbavit.
- Chuť. Vegetariánské jídlo, které ti nosíme, nebo to, co si přivezeš. Talíř nevidíš, takže o jídle rozhoduje jen to, jak chutná. Lidé nám říkají, že takhle pozorně nejedli roky.
- Pohyb. Máš karimatku a meditační polštářek, můžeš se protahovat, chodit po chatce, sedět i ležet. Tělo nevisí v prázdnu, má pod sebou zem a kolem sebe stěny, a to dává jistotu.
Co všechno je v chatce a kolem ní slyšet, rozebral Tomáš do posledního hafana. Najdeš to v textu Co uslyšíš, když nic nevidíš. A jak se hlídá, aby uvnitř nesvítilo vůbec nic, prozradil v textu Kde se bere naprostá tma.
Floating a temná komora, jen v kostce
Když se mluví o senzorické deprivaci, často padne i floating. Ležíš v nádrži se slanou vodou, která tě nadnáší, ve tmě a tichu, obvykle hodinu nebo o něco déle. Smyslem je ubrat co nejvíc podnětů najednou, skoro i pocit vlastní váhy. Je to jiná zkušenost než ta naše a nemá smysl je stavět proti sobě. Jsou to prostě dvě různé cesty.
Temná komora je slovo, pod kterým si každý představí něco trochu jiného. Někde je to místnost na pár hodin, jinde pobyt na několik dní. Když na takovou nabídku narazíš, ptej se na obyčejné věci. Jak dlouho tam budeš, kde budeš spát a jíst, kdo bude poblíž a jestli můžeš kdykoli odejít. Odpovědi ti o místě řeknou víc než jméno.
U nás jde o dny, ne o hodiny. Ve tmě spíš, jíš, sprchuješ se a zase spíš. Nejde o to vzít smyslům co nejvíc. Jde o to vzít dni jedinou věc, která ho jinak celý řídí: světlo. A i to světlo je pořád tvoje. Zhasínáš ho sám a rozsvítíš ho, až budeš chtít ty.
Co tma dělá s vnímáním
Tady budu opatrná, protože nechci slibovat nic, co by se mělo stát každému. Popíšu, co nám lidé po pobytu vyprávějí, a ty si z toho vezmi, co chceš.
Nejčastěji mluví o tom, že se zvuky zvětší. Kroky po dřevě, lžička o hrnek, vlastní dech. Pak o čase, který se rozplyne, takže nevědí, jestli je ráno, nebo večer. Někteří vidí barvy a obrazy, přestože kolem nesvítí vůbec nic. Neděje se to všem, a když se to neděje tobě, nic jsi nepokazil. A skoro všichni po návratu vyprávějí o světle, které řeže do očí, a o vůních a chutích, které jsou najednou silnější.
Mně to dává smysl takhle. Pozornost, která celý den běhá za očima, ve tmě nezmizí. Jen se přestěhuje. Do uší, do rukou, na jazyk, a taky dovnitř, k tomu, co v sobě neseš. Proto říkám, že smysly ve tmě nezmizí, jen se přeskupí. A proto je ve tmě slyšet i to, co bys jinak přehlušil prací. Ne vždycky je to příjemné. Smutek, vztek, strach i radost se tam ozvou hlasitěji, a je dobré s tím počítat dopředu.
Pokud teď procházíš něčím těžkým nebo máš zkušenost s psychickými potížemi, projdi si nejdřív, pro koho pobyt ve tmě není. Tma zesílí všechno, co si přivezeš. Bydlíme kousek od chatek a chodíme s jídlem, ale lékaři nejsme.
Klára, která se těšila na nic
Jedna praktikující, budu jí tady říkat Klára, k nám přijela na tři noci a, jak sama řekla, „na senzorickou deprivaci“. Těšila se na nic. Na to, že se konečně nebude dít vůbec nic.
První večer ji prý rozčilovalo větrání. Pak kohout. Pak vlastní polykání, které v tom tichu znělo jako odtok ve vaně. „Myslela jsem, že mi vezmete smysly,“ řekla mi po pobytu napůl vyčítavě. „A vy jste mi je vrátili. Všechny naráz.“
Druhý den si přestala stěžovat a začala poslouchat. Podle kroků v trávě poznala, kdy jde průvodce s jídlem. A třetí den jí k obědu přišla mrkev. „Křupala jako ohňostroj,“ smála se, když už seděla venku na světle. „Kdo by řekl, že mě nakonec nejvíc dojme zelenina.“
Klára žádnou deprivaci nedostala. Dostala spíš soustředění. A možná je to přesnější slovo pro to, co se ve tmě s vnímáním děje.
Když tě láká úplné nic
Jestli hledáš dokonalou senzorickou deprivaci, pobyt ve tmě ti ji nedá a je fér to říct hned. Dá ti tmu, ve které nevidíš vlastní ruku, a k tomu svět, který zní, voní a chutná jinak, než jsi zvyklý. Pro hodně lidí je to nakonec víc, než o co si původně řekli. Celý průběh, od chvíle, kdy přijedeš, až po první krok do sadu, popisujeme na stránce jak probíhá pobyt ve tmě.
Máš-li k tomu otázky, napiš mi přes kontakt nebo zavolej na +420 608 08 33 33. Ráda si s tebou popovídám o tom, co od tmy čekáš.
Ať se ti smysly ve tmě hezky přeskupí, Lenča
P.S. Jediný smysl, který si ve tmě opravdu odpočine, je smysl pro módu. Co máš na sobě, nevidí nikdo, ani ty 😉