„Já se nebojím tmy. Já se bojím, že tam budu úplně sám.“ Tahle věta mi při rozhovorech před pobytem ve tmě zazní častěji, než by člověk čekal. A pokaždé je pod ní něco trochu jiného. U někoho strach, že se mu nikdo neozve. U jiného obava, že nebude mít kam utéct sám před sebou. A u někoho tichá zvědavost, jestli to vůbec umí: být chvíli jen se sebou.
S Tomášem provázíme lidi tmou od roku 2013 a prošlo k nám přes tři tisíce lidí. Věnuju se psychologii a práci s lidmi, kteří chtějí poznat sami sebe, a samota je téma, ke kterému se v rozhovorech vracíme pořád znovu. Ráda bych ti dnes ukázala rozdíl, který se ve tmě dá zažít docela zřetelně. Rozdíl mezi tím být sám a být opuštěný.
Samota, která má okraje
Opuštěnost je samota bez okrajů. Nevíš, kde končí, nevíš, jestli tě někdo slyší, nevíš, kam se obrátit. Samota na pobytu ve tmě je jiná. Má okraje, a ty je znáš dřív, než zhasneš:
- Padesát metrů. Tak daleko od chatek bydlíme v roubence. Mezi tebou a námi je kus sadu, ne kus světa.
- Předsíň. Když máš stravu, chodí za tebou průvodce s jídlem. Nevidíte se, ale den co den se na poličce objeví něco teplého, a s tím i drobné potvrzení, že tvůj den má někdo v kalendáři.
- Vypínač. Světlo si zhasínáš sám a sám si ho můžeš kdykoli rozsvítit. Tma, kterou můžeš kdykoli ukončit, není místo, kde bys byl zavřený.
- Dveře. Nikdo je nezamyká. Odejít můžeš, kdykoli se rozhodneš, a nemusíš nikomu nic vysvětlovat.
- Telefon. Je vypnutý a odložený, ale není zakopaný. V nouzi nám dáš vědět a víš, že přijdeme.
Tohle nejsou drobnosti do patičky. Pro hodně lidí jsou to právě ty okraje, díky kterým se pak můžou do samoty uvnitř opravdu pustit. Kdo ví, že může kdykoli ven, nemusí se celou dobu držet kliky.
Ve tmě nejdřív sám nejsi
Zvláštní je, že úplně sám ve tmě zpočátku nebýváš. Hlava si do chatky totiž přivede celou návštěvu. Kolegy, rodiče, bývalé lásky, lidi, kterým jsi něco neřekl. Vedeš s nimi rozhovory, hádáš se, vysvětluješ, obhajuješ se. Lidé nám to popisují tak, že se mysl nejdřív „vyvzteká“. A samota je místo, kde na to má konečně prostor.
Teprve když tahle návštěva odejde, přijde samota v pravém slova smyslu. Ticho, ve kterém nikdo nemluví, ani v hlavě. Pro někoho je to úleva, na kterou čekal roky. Pro jiného chvíle, kdy se ozve smutek nebo stesk. Obojí k tomu patří. Silné emoce se ve tmě objevují a je dobré s nimi počítat dopředu. Stesk po lidech není znamení, že něco děláš špatně. Spíš ti ukazuje, koho máš rád.
Věra, která nebyla potřeba
Přijela k nám praktikující, říkejme jí Věra. Pracuje na recepci, celý den je tu pro druhé, a doma se k tomu stará o maminku. Před pobytem mi volala, že si není jistá, jestli samotu zvládne, protože sama prý v životě skoro nebyla. Domluvily jsme se na třech nocích místo týdne.
Druhý den jí bylo těžko. Ne ze tmy, ale z ticha. „Nikdo mě nevolal. Nikdo nic nepotřeboval. A já nevěděla, kdo jsem, když nejsem potřeba,“ řekla mi po pobytu. Plakala prý dlouho. Pak usnula, a když se probudila, bylo to jiné ticho. Ne prázdné, ale její.
Při odjezdu mi řekla větu, kterou si nesu dodnes: „Myslela jsem, že se bojím samoty. A já se bála toho, že mě nikdo nepotřebuje.“
To je přesně ten rozdíl, o kterém píšu. Věra byla sama. Opuštěná nebyla ani chvíli. A právě proto si mohla dovolit podívat se na to, co jí samota ukázala.
Když jsi na samotu při pobytu ve tmě citlivý
Pak je dobře, že to o sobě víš. Citlivost na samotu neznamená, že nemáš jezdit. Znamená, že je dobré jet trochu jinak:
- Promluvme si předem. Napiš nebo zavolej na +420 608 08 33 33 a řekni nám, čeho se bojíš. Nic z toho není hloupé a spolu najdeme, co pro tebe dává smysl.
- Začni kratším pobytem. Jedna noc nebo tři noci ti ukážou, jak ti se samotou ve tmě je. Na delší pobyt se dá navázat, až budeš vědět víc, a ne jen tušit.
- Domluv se s námi, jak dáš vědět. Když máš jasno dřív, než zhasneš, nemusíš to ve tmě vymýšlet ve chvíli, kdy je ti úzko.
Pokud se k samotě přidává ještě něco, třeba čerstvá ztráta, rozchod, vyhoření, psychiatrické léky nebo probíhající psychoterapie, projdi si stránku pro koho pobyt ve tmě není a poraď se se svým lékařem. Ve tmě se ozve všechno, co si neseš, a my jsme sice blízko, ale nejsme zdravotníci.
Když je samoty moc
Může se stát, že se samota během pobytu překlopí v něco, co už nechceš nést. Pak platí jednoduchá věc: nemusíš. Rozsvítíš. Dáš nám vědět. Odejdeš. Asi jeden z deseti lidí odjede dřív, než měl v plánu. To číslo neschováváme a nikoho za ně nesoudíme. Víc o tom píšeme v článku o předčasném ukončení pobytu ve tmě.
Někdy ale pomůže i míň. Sednout si na kraj postele a projít si v duchu ty okraje: padesát metrů, předsíň, vypínač, dveře. Samota, u které víš, kde končí, se pak zase dá unést. A když ne, máš na výběr všechno ostatní.
Kdo se samoty bojí, často zjistí, že je k němu laskavější, než čekal. A kdo si myslí, že je odjakživa samotář, toho občas překvapí, jak moc mu ve tmě chybějí lidi. Neplatí to vždycky, ale vídáme to. Ani jedno není špatně. Obojí je informace o tobě, kterou bys jinde tak čistě nedostal.
Jak vypadá celý pobyt od příjezdu po rozsvícení, najdeš na stránce jak probíhá pobyt ve tmě. A jestli tě samota trápí už teď, při čtení, napiš mi. Pár minut povídání ti ušetří spoustu dohadů o tom, jestli je tma pro tebe teď ta pravá věc.
Ozvi se, ráda tě vyslechnu. Lenča
P.S. Samota ve tmě má jednu nečekanou výhodu. Poprvé po letech tě nikdo nevidí, jak se tváříš. Můžeš se mračit, šklebit i smát nahlas a nikomu to nemusíš vysvětlovat 😀