„A co když to nedám?“ Tuhle větu slyšíme do telefonu často, když si někdo vybírá termín. Lidé ji většinou říkají potichu a trochu omluvně, jako by se ptali na něco nepatřičného. Přitom je to velmi rozumná otázka a před pobytem ve tmě patří k těm, které se vyplatí položit nahlas. Tak na ni odpovím pořádně.
S Lenčou děláme pobyty ve tmě od roku 2013 a za tu dobu u nás bylo přes tři tisíce lidí. Asi jeden z deseti odjede dřív, než měl v plánu. Uvádím to hned na začátku, protože konec, který si určíš sám, patří k pobytu stejně jako zhasnutí. Jen se o něm míň mluví.
Vypínač je tvůj, od první minuty do poslední
Celý tenhle web je o přechodech mezi světlem a tmou a tenhle je z nich ten podstatný: světlo v chatce zhasínáš ty. Ne my, ne žádný časovač. Vybalíš si, osaháš postel, sprchu a konvici, a až si řekneš „teď“, zhasneš. Stejně tak si ho můžeš kdykoli rozsvítit. Dveře nikdo nezamyká a nikdo za nimi nehlídá.
Telefon máš během pobytu vypnutý nebo odložený. V nouzi ho zapneš a dáš vědět. Průvodce za tebou navíc chodí s jídlem a bydlíme v roubence padesát metrů od chatek. Nejsi zavřený v trezoru na konci světa. Jsi u nás v sadu, jen s vypnutým světlem.
Proč to tolik zdůrazňuju? Protože hodně lidí si s sebou do tmy veze představu, že odjet dřív je ostuda. A kdo ji má, tráví noci tím, že se hlídá. Počítá, kolik už vydržel, a srovnává se s někým, kdo tu ani není. Hlídání zabere přesně to místo, kam by se jinak mohlo vejít něco tvého.
Hlas „co tu vůbec dělám“ k tomu patří
Zná ho skoro každý, kdo u nás ve tmě byl. Ozve se nenápadně, většinou ve chvíli, kdy se vyspíš a hlava zjistí, že nemá do čeho píchnout. „Co tu vůbec dělám? Doma mám práce nad hlavu. Tohle je ztráta času. Zítra pojedu.“ Zní přesvědčivě, má argumenty a vrátí se, když ho napoprvé nevyslyšíš.
Říkáme tomu, že se mysl „vyvzteká“. Mně to připomíná zatápění v kamnech. Nejdřív to čoudí, štípe v očích a máš chuť otevřít dveře a utéct na vzduch. Kdo pár minut počká, dočká se tepla. Kdo uteče hned, odjede s jistotou, že kamna kouří.
Neříkám tím, že ten hlas musíš přetrpět. Jen ho nemusíš brát jako rozkaz. Klidně mu odpověz: „Slyším tě. Rozhodnu se, až se vyspím.“ Kupodivu mu to často stačí.
Jak poznat, kdy chce pobyt ve tmě ukončit mysl a kdy ty
Na tohle za tebe nikdo neodpoví. Ani já, ani Lenča. Pár věcí ale za ta léta vídáme pořád dokola a třeba ti pomůžou se v sobě vyznat.
- Mysl, která se vzteká, zpívá pořád stejnou písničku. Stejná slova, stejné argumenty, jen čím dál hlasitěji. Když si toho všimneš, přestane tě to tolik strhávat.
- Vztek, nuda a neklid chodí ve vlnách. Zvednou se a zase opadnou. Když počkáš na další jídlo nebo se vyspíš, často zjistíš, že vlna je pryč, a nemusel jsi s ní nic dělat.
- Skutečný důvod odejít bývá tišší. Nekřičí, prostě tam je, i po spánku, i po jídle, i po dlouhém výdechu. Poznáš ho podle toho, že tě netlačí, ale vede.
- „Chci domů, protože tady je to nepříjemné“ je jiná věta než „chci domů, protože tam teď patřím“. Obě jsou v pořádku, jen stojí za to vědět, kterou z nich si zrovna říkáš.
A pak je situace, kdy nic z toho neřeš. Když se ti udělá fyzicky zle, když tě přepadne strach, který neopadá, ale sílí, nebo prostě cítíš, že tohle sám nezvládneš, nečekej na žádnou vlnu. Rozsviť a dej vědět průvodci. Nikdo se tě nebude ptát, jestli to bylo „dost vážné“. Od toho tu jsme.
Kdo si už před příjezdem není jistý, jestli je pro tmu teď dobrá chvíle, ať si přečte, pro koho pobyt ve tmě není. A klidně ať začne kratším pobytem. Jedna nebo tři noci jsou plnohodnotný pobyt, ne ústupek.
Zuzana a věta, která nemohla čekat
Přijela k nám praktikující, říkejme jí Zuzana. Na týden, dlouho naplánovaný, s dovolenou vzatou půl roku dopředu. První dny prospala, jak to tak bývá. Pak prý ležela ve tmě a najednou jí naskočila sestra. Ne vzpomínka, ale úplně jasná věta, kterou jí chtěla roky říct a pořád to odkládala.
„Čekala jsem, že to přejde, jako všechno ostatní,“ vyprávěla nám pak. „Spala jsem, najedla se, zase spala. A ono to nepřešlo. Nebylo to vůbec hlasité. Jen jsem věděla, že tady už nemám co dělat, protože to, kvůli čemu jsem přijela, je jinde.“
Rozsvítila, sbalila se a přišla k roubence. Trochu se omlouvala, že „to vzdává“. Neviděl jsem nic, co by vzdávala. Viděl jsem člověka, který ve tmě našel, co hledal, jen rychleji, než si naplánoval. Mezi pobytem, který skončí dřív, a pobytem, který nevyšel, je velký rozdíl. Zuzana měla ten první.
A pro rovnováhu jiný příběh. Praktikující, říkejme mu Libor, nám po týdnu vyprávěl, že si potmě třikrát sbalil tašku. Pokaždé ji postavil ke dveřím, pokaždé si řekl, že ještě jednu noc, a pokaždé ji ráno, nebo co to zrovna bylo za čas, zase vybalil. Zůstal do konce. Ne proto, že by se přemáhal. Ta taška u dveří mu prý jen připomínala, že by mohl. A to mu stačilo.
Jak vypadá odchod, když se rozhodneš
Úplně obyčejně. Bez dramatu a bez vysvětlování.
- Rozsviť pomalu. Oči byly dlouho bez světla a první minuty bývá všechno ostré. Dej jim chvilku, nikam nespěcháš.
- Dej vědět průvodci, telefonem, nebo až přijde s jídlem. Budeme o tobě vědět a můžeme ti s čímkoli pomoct.
- Neodjížděj hned po rozsvícení. I když jsi rozhodnutý, sedni si na chvíli ven do sadu a nech den, ať tě dožene.
- Řekni si o odvoz, když ho potřebuješ. Na přání tě hodíme autem do Kutné Hory, do Čáslavi nebo do Bykáně na vlak, ať nemusíš nic shánět.
A ještě jednu věc ti řeknu, i když by se nemusela vůbec říkat. Nikdo si u nás nevede seznam, kdo kolik vydržel. Nemáme nástěnku s rekordy a neplánujeme ji. Pobyt ve tmě není závod a tma ti na konci nedá diplom. Jak dlouho v ní zůstaneš, je tvoje věc. Sám jsem byl týden ve tmě a tohle nepíšu z knížky: rozhodnutí, jak dlouho zůstat, je vždycky tvoje. Ne toho hlasu a ne naše.
Jak celý pobyt probíhá od příjezdu po odjezd, najdeš na stránce Jak probíhá pobyt ve tmě. Jak se pak bez spěchu vrátit do obyčejného dne, píšu v článku Den před a den po. A když budeš chtít probrat, jestli zvolit týden, nebo kratší pobyt, zavolej na +420 608 08 33 33.
Zhasni, až budeš chtít, a rozsviť, až budeš chtít. Mezi tím je to celé tvoje. Tomáš, s Lenčou za zády
P.S. Libor tvrdí, že víc než tma a ticho ho na celém týdnu potrápilo balení a vybalování potmě. Jednu ponožku prý dodnes nenašel. Podezírá tmu 😉