Je to tak třetí noc tvého pobytu ve tmě. Nebo den, kdo ví. Probudíš se s chutí na čaj, vstaneš, uděláš pár kroků a ruka sama sjede na konvici. Nepřemýšlíš o tom. Tak jako doma nepřemýšlíš, kde máš v koupelně kohoutek. A teprve s hrnkem v dlani ti dojde, že ještě nedávno jsi tutéž cestu šel jako po zamrzlém rybníku.
Jak se tohle stane? Na to se mě lidé před pobytem ve tmě ptají skoro stejně často jako na jídlo. S Lenčou to od roku 2013 vidíme u velké většiny z více než tří tisíc lidí, kteří u nás byli, a já sám jsem si týden ve tmě prošel. Takže ti řeknu dobrou zprávu rovnou: chodit bez očí se naučíš. Ne hlavou, ale tělem. A rychleji, než si teď myslíš.
Chatku poznáš dvakrát
Poprvé za světla. Než zhasneš, projdeme chatku spolu. Ukážeme ti, kde co je, a ty se můžeš dívat, ptát se a sahat, kolikrát chceš. Nikam nespěcháme. Tohle je jediná chvíle, kdy se s chatkou seznamuješ očima, tak si ji klidně vychutnej.
Podruhé potmě. A to je teprve to pravé seznámení. Najednou zjistíš, že to, co jsi viděl, a to, co cítíš pod rukama, není úplně totéž. Obraz z očí se ve tmě rychle rozpustí a místo něj si začneš skládat jiný. Z hran, povrchů, teplého a studeného, ze zvuků. Ten druhý obraz se staví pomaleji, ale drží líp.
Mapa chatky pro pobyt ve tmě: každá věc má adresu
Pomůže, když o věcech v chatce nebudeš přemýšlet jako o vybavení, ale jako o adresách. O místech, kam se vracíš. Tady jsou ty hlavní:
- Háčky. Visí na nich, co nosíš a čím se utíráš. Ruka si zvykne natáhnout se do stejné výšky, a když tam sáhne, věc tam prostě je.
- Polička u postele. Hranice tvého nočního světa. Co leží na ní, najdeš, i když se ještě úplně neprobudíš.
- Místo pod postelí. Taška tam zmizí z cesty a podlaha zase patří jen tvým chodidlům.
- Polička v předsíni na jídlo a termosku. Jediná adresa, kterou sdílíš s námi. My tam něco položíme, ty si to vyzvedneš. Cesta, na kterou se brzy začneš těšit.
- Konvice. Teplý bod dne. Kolem ní se ti časem točí víc, než bys čekal.
- Sprcha se sedátkem a hlubokou vaničkou. Sedátko je ve tmě víc než pohodlí. Když sedíš, nemusíš nohama hledat jistotu a voda může v klidu téct.
- Karimatka a meditační polštářek. Místo mimo postel. Tělo se tak učí rozeznat „ležím“ od „jsem vzhůru“, i když je kolem pořád stejná noc.
- Židle na přání. Standardně v chatce není, ale když o ni řekneš, přineseme ji. Kdo je zvyklý sedět u stolu, má pak kam usednout jinak než na zem.
Adresy mají jednu výhodu: neptáš se, kde ta věc je, ale kam patří. To první se ve tmě hledá, to druhé se ví.
Ruce napřed, nohy pomalu
První den se budeš pohybovat opatrně, s rukou kousek před sebou. A to je přesně správně. Pár drobností, které lidem v prvních hodinách pomáhají:
- Dlaň drž otevřenou a měkkou, prsty lehce pokrčené. Když do něčeho narazíš, narazíš dlaní, a ne konečky prstů.
- Choď bos nebo v ponožkách. Masivní smrková podlaha ti pod chodidly řekne víc než podrážka pantoflí.
- První dny se vracej pořád stejnou cestou a nevymýšlej zkratky. Tělo si trasu zapíše, a čím méně variant, tím rychleji.
- Když něco upadne, nelez hned po kolenou. Zapamatuj si, kam to cinklo, a vrať se k tomu v klidu. Ušetříš si kolena i nervy.
- Nikam nespěchej. Chatka ti neuteče a čaj počká, zatímco ty se dostaneš tam, kam chceš.
Konvice, hrnek a ucho, které poslouchá
Nejvíc respektu mají lidé z horké vody. Rozumím tomu. Mám pro to jednoduchý trik: hrnek postav na pevné místo, nedrž ho v ruce, a nalévej pomalu. A poslouchej. Jak se hrnek plní, zvuk vody se mění, je vyšší a vyšší. Po pár čajích poznáš podle ucha, kdy přestat. Ve tmě se z obyčejného čaje stane malé cvičení v naslouchání. A kdo si myslel, že nemá hudební sluch, ten se možná nechá vyvést z omylu konvicí 🙂
Bára a krok, který přestala hlídat
Přijela k nám praktikující, říkejme jí Bára. Účetní, pečlivá, má ráda, když věci sedí. První dva dny chodila po chatce jako po laně: ruka napřed, krok, zastavit, poslouchat, další krok. Když nám to po pobytu vyprávěla, sama se tomu smála.
Třetí den si prý šla do předsíně pro termosku a cestou si v duchu zpívala. Termosku našla, vrátila se, nalila si a teprve u postele jí došlo, že vůbec nepřemýšlela, kudy jde. V tu chvíli se zarazila a začala se kontrolovat: „Počkej, kde je vlastně polička?“ A najednou nevěděla. Stála uprostřed chatky s hrnkem v ruce a tělo, které ještě před vteřinou vědělo všechno, se tvářilo, že ji nezná.
„Tak jsem si zase začala zpívat,“ řekla nám. „A polička se vrátila.“
Tohle vídáme často a mám to rád. Orientace ve tmě nebydlí v hlavě. Hlava ji umí spíš rozbít, když začne všechno přepočítávat. Kdo nechá nohy jít, ty nohy obvykle vědí víc než on.
Když se na pobytu ve tmě přece jen ztratíš
Stane se to. Prostě chvíli nevíš, kde stojíš a kam se díváš. Co s tím? Zastav se. Najdi rukou nejbližší stěnu nebo hranu a od ní se znovu „rozbal“. Postel, polička, háčky. Za chvilku jsi zase doma.
A kdyby to nešlo, světlo si můžeš kdykoli rozsvítit. Není to prohra ani porušení pravidel. Rozsvítíš, rozhlédneš se, zhasneš a pokračuješ. Tma se na tebe nezlobí. Kdyby se stalo něco, s čím si sám neporadíš, dej nám vědět. Bydlíme v roubence padesát metrů od chatek a chodíme za tebou s jídlem.
A pak rozsvítíš
Na konci pobytu přijde zvláštní chvíle. Rozsvítíš a uvidíš chatku, kterou jsi celé dny znal jen rukama. Možná tě překvapí, jak jinak ji máš uloženou. Něco je blíž, než sis myslel, něco dál, polička je jinak vysoko. Obraz z rukou a obraz z očí se chvíli přetahují, než se sejdou. Trvá to jen chvilku, a přitom ti to ukáže, kolik sis toho za ty dny postavil sám, bez jediného pohledu.
Je to taky první krok zpátky do dne. Jak pobyt probíhá celý, od příjezdu po rozsvícení, najdeš na stránce jak probíhá pobyt ve tmě. A co s tmou, kterou si potom odvezeš domů, píšeme v článku tma doma po pobytu.
Jestli se bojíš, že se v chatce nevyznáš: vyznáš. Možná ne první hodinu a možná ani první den. Ale tělo se učí rychle, když mu hlava nepřekáží. A kdyby sis chtěl cokoli ujasnit předem, zavolej nebo mrkni do častých otázek.
Ať ti to potmě chodí – Tomáš
P.S. Nejčastěji se ve tmě ztrácí věc, kterou jsi odložil „jen na chvilku“. Najde se. Obvykle ve chvíli, kdy si na ni lehneš 😀